archives | das archiv | archívum


Author(s):
Verfasser:
Szerző(k):
Dietmar MIETH Contact / Kontakt / Kapcsolat
Title:
Titel:
Cím:
'Selbstbestimmung und Verantwortung in der letzten Phase des Lebens'
Language:
Sprache:
Nyelv:
German
Deutsch
Német
Received:
Erhalten:
Érkezett:
6. November 2008
Accepted:
Angenommen:
Elfogadva:
17. Juni 2009
Issue:
Heft:
Füzet:
EJMH 4 (2009) 2
Pages:
Seiten:
Oldal:
257–264
Section:
Rubrik:
Rovat:
Short Communication
Kurzmitteilung
Rövid közlemény
DOI: 10.1556/EJMH.4.2009.2.6
Online date:
Online Datum:
Online dátum:
15. Dezember 2009
Corresponding
author:
Kontaktautor:
Kapcsolattartó
szerző:
Dietmar MIETH
Universität Tübingen
Liebermeisterstraße 12
D-72076 Tübingen
Deutschland
dietmar.mieth@uni-tuebingen.de
Download full text / Herunterladen (Volltext) / Letöltés (teljes szöveg) Download full text
Herunterladen (Volltext)
Letöltés (teljes szöveg)

ABSTRACTS / ZUSAMMENFASSUNGEN / ÖSSZEFOGLALÓK

  • Flag
  • Flag
  • Flag
  • Flag
  • Flag
  • Flag
  • Flag
  • Flag
  • Flag

Self-Determination and Responsibility in the Final Stage of Life: The way we think about dying is mostly dependant on our experiences and concepts. In addition to this, passing away is frequently considered the most personal thing in the world. This nearly always reflects protest against some kind of a situation experienced first hand or related by others, which lacked quality of life and quality of death. Once self-determination made a stellar career in medicine, and rightly so, as opposed to foreign decisions made by doctors and nurses, some attempted luring it past this goal. Therefore, some feel safe while caring for sick people and those requiring treatment if they can prove they are acting on express agreement or rejection. With an increase of distrust, the need to take measures against it also increases. Many benefits accrue from selfdetermination. But as in traffic, this right of way requires one to be circumspect, and to consider others. It is one thing to be able to decide about ourselves, and an entirely different thing to set up rules regarding how everybody else should decide. It escapes the attention of many that passing legislation about the freedom of care, treatment and accompaniment to death is not only about an existential point of view, but also the shared responsibility of society. Those, who regard self-determination only as an unopposed choice, which all other concerned parties need to subject their responsibility to, ignore the fact that responsible self-determination always needs to take others into consideration. Responsibility is, at the same time, an obligation to ourselves. Those who see they are a burden to others and remain isolated will lose some of the meaning they give to life. Self-determination often becomes the focus of discussion when money becomes scarce, and people no longer feel they have time for those requiring care. What they are left with is often – improperly – called ‘self-determination’. Responsibility means seeing people in relationships that do not treat everything individually. This is precisely why we have a civic responsibility to ensure that people do not remain on their own and receive help in carrying their burden once their life becomes restricted. In this case we not only honour their selfdetermination to save ourselves some responsibility, but rather to give them respect.

KEYWORDS
relationships, shared responsibility, declared agreement, quality of life/death, rules, assumption of obligations, dying

Selbstbestimmung und Verantwortung in der letzten Phase des Lebens: Wie wir über das Sterben denken, hängt viel von unseren Erfahrungen und Voreinstellungen ab. Dabei wird Sterben oft als die individuellste Sache der Welt betrachtet. Man hört: So will ich nicht am Leben bleiben; so will ich nicht sterben. Darin steckt fast stets ein Protest gegen eine erlebte oder erzählte Situation, in der es an Lebens-/Sterbensqualität mangelte. Nachdem in der Medizin die Selbstbestimmung zu Recht eine steile Karriere gegen die ärztliche oder pflegerische Fremdentscheidung angetreten hat, lockt man sie jetzt über dieses Ziel hinaus. So fühlt sich mancher im Handeln bei kranken und pflegebedürftigen Menschen erst dann abgesichert, wenn er nachweisen kann, dass er einer informierten Zustimmung oder Ablehnung gefolgt ist. Wo das Misstrauen wächst, wächst auch das Bedürfnis, sich dagegen zu schützen. Vorfahrt für Selbstbestimmung ist gut. Aber wie im Verkehr verlangt die Vorfahrt auch Umsicht und Rücksicht. Für sich selbst zu entscheiden, ist das eine, Regeln dafür aufzustellen, wie sich alle entscheiden können, ist das andere. Viele übersehen, dass es nicht nur um existentielle Betrachtungen geht, wenn Gesetze zur Pflegekarenz, zur Betreuung, zur Sterbebegleitung gemacht werden, sondern auch um eine gemeinsame Bürgerverantwortung. Wer Selbstbestimmung nur als ungehinderte Wahlmöglichkeit betrachtet, der alle anderen Beteiligten ihre eigene Verantwortung unterzuordnen haben, übersieht, dass eine verantwortliche Selbstbestimmung stets den anderen mit im Blick und mit im Boot haben sollte. Verantwortung enthält auch Selbstverpflichtung. Wer sieht, dass er zur Last fällt und isoliert bleibt, büßt Lebenssinn ein. Oft wird von Selbstbestimmung geredet, wenn die Mittel knapp werden und die Menschen keine Zeit mehr für die Pflegebedürftigen aufbringen. Was ihnen dann noch bleibt, wird zu Unrecht „Selbstbestimmung“ genannt. Verantwortung heißt, den Menschen, der als Einzelne nicht alles im Griff hat, in Beziehungen zu sehen. Deshalb tragen wir eine Bürgerverantwortung dafür, dass Menschen nicht allein gelassen werden, wenn ihr Leben eingeschränkt ist und dass ihnen geholfen wird, ihre Last zu tragen. Dann weisen wir ihnen ihre Selbstbestimmung nicht einfach zu, um uns Verantwortung zu ersparen, sondern wir respektieren sie.

SCHLÜSSELBEGRIFFE
Beziehungen, gemeinsame Bürgerverantwortung, informierte Zustimmung, Lebens-/Sterbensqualität, Regeln, Selbstbestimmung, Selbstverpflichtung, Sterben

Samoopredjeljenje i odgovornost u posljednjem razdoblju života: To, kako razmišljamo o umiranju, uveliko ovisi o našim iskustvima i zamislima. Pored toga umiranje se često smatra najintimnijom stvari svijeta. Iza ovoga se skoro uvijek krije protest protiv takve doživljene ili pripovjedane situacije, kojoj je nedostajao kvalitet života odnosno kvalitet smrti. Pošto je u medicini samoopredjeljenje – s pravom – postiglo visok značaj u odnosu na rješenja liječnika ili bolničara, koja se često pokazuju kao tuđa, neki su ga pokušali gurati čak i nakon postizanja cilja. Tako se neki osjećaju sigurno u slučaju tretmana ljudi koji su oboljeli i kojima je potrebna njega, ako mogu dokazati: oni postupaju na osnovu izjavljene suglasnosti ili odbijanja. Gdje se povećava nepovjerenje, povećava se i želja pružanja otpora prema njemu. Dobro je dati prednost samoopredjeljenju. Ali kao što i u prometu, prednost zahtjeva od nas da budemo oprezni i obazrivi prema drugima. Jedna stvar je odlučiti o sebi, a druga ustanoviti pravila u svezi s tim kako da odlučuju svi ostali ljudi. Pozornost mnogih mimoilazi to, što kad donosimo zakone o slobodi njege, skrbi i ispraćanju u smrt, radi se ne samo o egzistencijalnom nazoru, nego isto tako i o zajedničkoj odgovornosti građana. Netko tko smatra da samoopredjeljenje treba da bude takva nesmetana mogućnost izbora, kojoj svi ostali sudionici trebaju podčiniti vlastitu odgovornost, ne uzima u obzir to, što realna odgovornost uvijek mora voditi računa o drugima, i svi bi trebali udružiti svoje snage radi postizanja zajedničkog cilja. Istodobno odgovornost znači imati obvezu prema sebi. Taj koji primjećuje da je drugima na teret te ostane osamljen, gubi na smislu života. Često se govori o samoopredjeljenju tad, kad materijalna sredstva postanu sku- čena, pa ljudi više nemaju vremena za osobe kojima je potrebna njega. To, što ostaje njima, neopravdano se definira kao „samoopredjeljenje“. Odgovornost znači, da čovjeka vidimo u takvim vezama, koje neće tretirati isključivo sve kao jedinke. Zbog toga imamo građansku odgovornost u tom pogledu da ljudi ne ostanu sami, ako je njihov život postao ograničen, te da im se pomogne nositi teret. U tom slučaju mi njima pružamo samoopredjeljenje ne samo zbog toga da bismo sebi uštedjeli odgovornost, nego zbog toga što ih uvažavamo.

KLJUČNE RIJEČI
veze, zajednička odgovornost, izjavljena suglasnost, kvalitet života/smrti, pravila, primanje obveze, umiranje

Sebeurčení a zodpovědnost v posledním úseku života: To, jak smýšlíme o umírání, závisí ve velké míře na našich zkušenostech a představách. Zároveň se smrt obecně pokládá za nejosobnější věc na světě. Za tím je téměř vždy ukryt protest proti takové zažité nebo vyprávěné situaci, která postrádala kvalitu života, resp. umírání. Poté, co v lékařské vědě sebeurčení – právem – prošlo strmou kariérou oproti cizím rozhodnutím učiněným lékaři a ošetřovateli, někteří se pokusili tento cíl ještě překročit. Tak někteří se cítí v bezpečí při zacházení s nemocnými a na ošetřování odkázanými lidmi, když mohou dokázat, že tak činí na základě projevovaného soucitu nebo odmítání. Tam, kde roste nedůvěra, roste i potřeba proti ní se bránit. Je správné dát tedy přednost sebeurčení. Ovšem podobně jako v dopravě, přednost také vyžaduje, abychom jednali ohleduplně a brali ohled i na jiné. Jedna je věc je rozhodovat sám o sobě, druhá zase je, abychom stanovili pravidla na to, jak mohou rozhodovat všichni ostatní. Mnoho lidí si nevšimlo, že se nejedná jen o existenciální pohled, když přijímáme zákony o svobodě ošetřovatelské péče, o doprovod na cestě k smrti, nýbrž o společnou zodpovědnost všech občanů. Kdo sebeurčení považuje jen za ničím neomezenou možnost volby, jíž se musí všichni ostatní podrobit, nebere ohled na to, že zodpovědné sebeurčení vždy musí respektovat i ostatní, se kterými by se mělo nacházet na jedné lodi. Zodpovědnost znamená též závazek vůči sobě samým. Kdo vidí, že je jiným na obtíž a zůstává osamocen, ztrácí smysl svého života. Často se o sebeurčení mluví v době, kdy se nedostává materiálních statků a lidé již nemají čas na ty, co potřebují péči. To, co jim zbývá, bývá často – a bezdůvodně – označováno jako „sebeurčení“. Odpovědnost znamená, že člověka vnímáme v takových vztazích, které nepřistupují ke všemu individuálně. Prá- vě proto je naší občanskou povinností konat v tom smyslu, aby lidé nezůstali sami, pokud se jejich život zásadně omezil, a aby se lidem dostalo pomoci při nesení svého údělu. V takovém případě jim neposkytujeme sebeurčení jen proto, abychom sami sobě ušetřili odpovědnosti, ale i proto, že je respektujeme.

KLÍČOVÉ VÝRAZY
vztahy, společná zodpovědnost, projevený souhlas, kvalita života/smrti, pravidla, přijetí závazku, úmrtí

Önrendelkezés és felelősség az élet utolsó szakaszában: Az, hogy miként gondolkodunk a meghalásról, nagyrészt tapasztalatainktól és elképzeléseinktől függ. Emellett a meghalást gyakran a világ legszemélyesebb dolgának tekintik. Ebben csaknem mindig olyan megélt vagy elbeszélt helyzettel szembeni tiltakozás rejlik, amely híján volt az élet-, illetve halálminőségnek. Miután az orvostudományban az önrendelkezés – joggal – fényesen felfelé ívelő karriert járt be az orvosok vagy ápolók által hozott, idegen döntésekkel szemben, egyesek megkísérelték azt túlcsalogatni ezen a célon. Így egyesek a beteg és ápolásra szoruló emberekkel való bánásnál akkor érzik magukat biztonságban, ha bizonyítani tudják: kinyilvánított egyetértés vagy elutasítás alapján cselekszenek. Ahol nő a bizalmatlanság, megnövekszik az ellene való védekezés igénye is. Jó dolog előnyt biztosítani az önrendelkezésnek. De mint a közlekedésben is, az előny is megköveteli, hogy körültekintőek legyünk, és tekintettel legyünk másokra. Egy dolog, hogy magunkról dönthessünk, más dolog pedig, hogy szabályokat állítsunk fel arra vonatkozóan, hogy miként dönthessen minden más ember. Sokak figyelmét elkerüli, hogy nem csak egzisztenciális szemléletről van szó, ha az ápolási szabadságról, gondozásról és halálba kísérésről hozunk törvényeket, hanem a polgárok közös felelősségéről is. Aki az önrendelkezést csak olyan akadályozatlan választási lehetőségnek tekinti, amelynek minden más érintettnek alá kell vetnie saját felelősségét, figyelmen kívül hagyja, hogy a felelős önrendelkezésnek mindig tekintetbe kellene vennie a többieket, és egy csónakban kellene evezniük. A felelősség egyszersmind önmagunkkal szembeni kötelezettséget is jelent. Aki azt látja, hogy másoknak terhére van, és elszigetelt marad, veszít élete értelméből. Gyakran akkor esik szó önrendelkezésről, amikor szűkössé válnak az anyagi eszközök, és az embereknek már nincs idejük az ápolásra szorulók számára. Ami még megmarad nekik, azt szokták – indokolatlanul – „önrendelkezésnek” nevezni. A felelősség azt jelenti, hogy az embert, akinek egyénként nincs minden a hatalmában, kapcsolatokban látjuk. Éppen ezért polgári felelősségünk van a tekintetben, hogy emberek ne maradjanak egyedül, ha életük behatárolódott, és hogy segítséget kapjanak terhük hordozásához. Akkor nem csak azért nyújtunk nekik önrendelkezést, hogy felelősséget takarítsunk meg magunknak, hanem respektáljuk őket.

KULCSSZAVAK
kapcsolatok, közös felelősség, kinyilatkoztatott egyetértés, élet-/halálminőség, szabályok, kötelezettségvállalás, meghalás

Samostanowienie i odpowiedzialność w końcowym etapie życia: W jaki sposób myślimy o śmierci w dużym stopniu uzależnione jest od naszych doświadczeń i wizji. Poza tym umieranie traktowane jest często jako temat nad wyraz osobisty. Z reguły kryje się za tym sprzeciw wobec sytuacji przeżytych lub znanych z opowiadań, których niedosyt odczuwaliśmy (przejawiał się) w jakości życia/śmierci. Ponieważ samostanowienie zrobiło błyskotliwą karierę w medycynie – zgodnie z prawem – w przeciwieństwie do postronnych decyzji lekarzy czy pielęgniarek, niektórzy podejmowali próby przesadnego traktowania tego zagadniena. Dlatego też opiekując się chorym, czy potrzebującym opieki tylko wtedy czują się bezpiecznie, jeżeli są w stanie udowodnić, że działają w myśl deklarowanej zgody lub protestu. Gdzie rośnie klimat nieufności, tam wzrasta również potrzeba obrony. Słuszną sprawą jest zapewnić przywilej samostanowienia. Lecz podobnie jak w komunikacji przywilej wymaga od nas rozwagi i dbałości o bezpieczeństwo innych ludzi. Łatwo jest podejmować decyzje odnośnie samego siebie, a już zupełnie odmienną sprawą jest tworzenie reguł dotyczących tego, jak mogą decydować inni ludzie. Wielu ludzi nie spostrzega, że przy opracowaniu reguł dotyczących swobody pielęgnacji, opieki i towarzyszenia w umieraniu, w grę wchodzą nie tylko aspekty egzystencjalne, lecz również współodpowiedzialność obywateli. Ten, kto samostanowienie traktuje jako możliwość wyboru bez przeszkód, której wszyscy zainteresowani winni podporządkować własną odpowiedzialność, nie bierze pod uwagę faktu, że odpowiedzialne samostanowienie zawsze ma ma uwadze dobro innych ludzi, wszyscy powinni wiosłować w jednej łódce. Odpowiedzialność oznacza również wszelkie bezwarunkowe zobowiązanie wobec samego siebie. Człowiek mający świadomość, że jest ciężarem dla innych, izoluje się i traci sens życia. Samostanowienie wtedy staje się aktualnym tematem, gdy następuje ograniczenie środków materialnych i ludzie nie mogą poświęcić wiele czasu potrzebującym opieki. To co im pozostało zwykle nazywają – bezpodstawnie – „samostanowieniem”. Odpowiedzialność oznacza, że człowieka widzimy przez pryzmat kontaktów, w których nikt nie jest traktowany jako jednostka. Właśnie dlatego spoczywa na nas obywatelska odpowiedzialność, wsparcia ludzi, by nie czuli się osamotnieni, gdy zawęzi się ich przestrzeń życiowa i uzyskali pomoc w dźwiganiu ciężaru. Nie dlatego zapewniamy im możliwość samostanowienia, żeby zmniejszyć własną odpowiedzialności, tylko po to, żeby ich respektować.

SŁOWA-KLUCZE
kontakty, współodpowiedzialność, deklaracja zgody, jakość życia/śmierci, reguły, podejmowanie zobowiązania, umieranie

Autodispoziţie şi responsabilitate în ultima perioadă a vieţii: Faptul cum ne raportăm la moarte depinde de experienţa şi închipurile noastre. Moartea este privită ca şi cel mai intim eveniment din viaţa noastră. Acest fapt conţine protestul nostru faţă de evenimentele trăite sau evocate. După ce ştiinţa medicinei a parcurs o carieră ascendentă şi strălucitoare legat de dreptul de autodispoziţie, unii au încercat să-l ademenească peste scopul prestabilit. Sunt persoane care se simt în siguranţă în legătură cu tratarea oamenilor bolnavi numai atunci dacă pot dovedi că acţionează conform consensului sau conform respingerii. Unde creşte neîncrederea, acolo va creşte şi nevoia de a ne apăra împotriva acesteia. Este un lucru bun dacă acordăm prioritate autodispoziţiei. Dar ca şi în cazul circulaţiei, această prioritate atrage după sine grija şi consideraţia faţă de ceilalţi. Un lucru e să decidem despre noi înşine şi este total altceva să construim reguli despre faptul cum să decidă celelalte persoane. Mulţi nu sunt atenţi la faptul că ar trebui să aducem legi despre libertatea îngrijirii şi însoţirea bolnavului în moarte cât şi despre responsabilitatea civică. Cei care privesc autodispoziţia ca şi o posibilitate de alegere neîmpiedicată, unde cei afectaţi trebuie să-şi supună responsabilitatea, ignoră faptul că autodispoziţia responsabilă trebuie să ia în considerare şi pe ceilalţi şi toţi ar trebui să vâslească înace aşi barcă. Responsabilitatea este totodată şi un angajament faţă de noi înşine. Bolnavul care vede că este o povară pentru ceilalţi rămâne izolat şi va pierde esenţa vieţii. Vorbim deseori despre autodispoziţe atunci când resursele materiale sunt limitate şi persoanele nu au timp pentru cei care necesită îngrijire. Acel lucru ce le-a mai rămas este numit, fără argumente, autodispoziţie. Responsabilitatea înseamnă să vedem oamenii în relaţii în care nu sunt trataţi ca şi indivizi. Avem o responsabilitate civică ca oamenii să nu rămână singuri în cazul în care viaţa lor este limitată şi să primească ajutor în purtarea aceastei poveri. În acest caz autodispoziţia nu este oferită numai pentru a scă- pa de responsabilitate, ci pentru a respecta bolnavii.

CUVINTE CHEIE
relaţii, responsabilitate comună, acord declarat, calitatea vieţii şi a morţii, reguli, luarea responsabilităţii, moarte

Самоопределение личности и чувство ответственности на последнем этапе жизни: то, как мы размышляем о моменте смерти зависит по большей части от нашего жизненного опыта и от наших представлений. Наряду с этим уход из жизни часто считают глубоко личным делом каждого. В этом почти всегда кроется протест против такой пережитой или рассказанной ситуации, в которой жизнь и смерть не имели ценности. После того, как в медицине самоопределение – по праву – сделало стремительную блестящую карьеру посредством решений врачей или медперсонала, принятых в противовес решениям извне, нашлись такие, кто перегнул палку в этом деле. Так некоторые в обращении с больными и теми, кому необходим уход, чувствуют себя уверенно тогда, когда могут доказать, что они действуют на основе ясно выраженного согласия либо отказа. Там, где растёт недоверие, увеличивается и потребность защититься от него. Хорошее дело – обес- печить приоритет самоопределению. Но как и в движении транспорта, приоритет обязывает нас быть осмотрительными и внимательными к другим. Одно дело, когда мы можем выносить решения о нас самих, и совсем другое, когда мы устанавливаем правила относительно того, как могут выносить решения все другие. Многие не замечают, что речь идёт не только об экзистенциальном подходе, когда мы выносим законы о свободе ухода за больными, о попечении и о сопровождении ухода из жизни, но речь идёт и об общей ответственности. Тот, кто смотрит на самоопределение только как на беспрепятственную возможность выбирать, которой все, кого это касается, должны подчинить свою ответственность, забывают, что ответственное самоопределение всегда должно принимать во внимание остальных и преследовать совместные цели. Между прочим, ответственность означает наше обязательство и по отношению к самим себе. Тот, кто видит, что в тягость другим и держит себя обособленно, теряет смысл жизни. Часто самоопределение упоминается тогда, когда скудеют материальные средства, и у людей уже не остаётся времени для ухода за теми, кто в нём нуждается. Всё, что у них остаётся, это обычно – необоснованно – и называют «самоопределением». Ответственность означает, что мы видим человека в среде таких отношений, которые не ко всему относятся по отдельности. Именно поэтому на нас лежит гражданская ответственность в том смысле, что люди не должны оставаться в одиночестве, когда их жизнь становится ограниченной, и что они должны получать помощь в преодолении своих трудностей. Тогда мы не только затем предоставляем им право на самоопределение, чтобы накопить себе ответственности, но и чтобы уважать их.

КЛЮЧЕВЫЕ СЛОВА
отношения, общая ответственность, ясно выраженное согласие, ценность жизни и смерти, правила, принятие обязательства, уход из жизни

Sebaurčenie a zodpovednosť v poslednom úseku života: To, ako chápeme smrť, závisí predovšetkým od našich skúseností a predstáv. Okrem toho sa smrť pokladá za najosobnejšiu vec na svete. Takmer vždy stojí za týmto protestovanie proti takej prežívanej alebo rozprávanej situácii, ktorú charakterizuje nedostatok kvality života, resp. umierania. Následne po tom, čo sebaurčenie dosiahlo, právom, veľký úspech v lekárskej vede proti cudzím rozhodnutiam prijatým lekármi alebo ošetrovateľmi, niektorí sa pokúsili nadmerne presiahnuť tento cieľ. Takto, niektorí sa počas starostlivosti o chorých ľudí potrebujúcich ošetrenie cítia bezpečne iba v prípade, keď môžu dokázať, že konajú na základe vyjadreného dorozumenia alebo odmietnutia. Kde sa posilní nedôvera, zvýši sa aj potreba ochrany proti nej. Uprednostniť sebaurčenie je užitočné. Ale, ako aj v doprave, prednosť vyžaduje, aby sme boli obozretní, so zreteľom na iných ľudí. Na jednej strane môžeme mať moc rozhodovať sami o sebe, ale na druhej strane potrebujeme nastaviť pravidlá týkajúce sa toho, ako sa môže rozhodnúť každý iný človek. Pozornosti mnohých uniká, že nejde iba o existenciálny aspekt, keď vynesieme zákony o slobode ošetrenia, starostlivosti, opatere zomierajúcich, ale ide aj o spoločnú zodpovednosť občanov. Ak niektorý pokladá sebaurčenie iba za neobmedzenú možnosť voľby, unikne jeho pozornosti, že zodpovedné sebaurčenie by malo v každom prípade brať do úvahy ostatných, s ktorými by sa malo zaobchádzať ako na jednej lodi. Zodpovednosť tiež znamená povinnosť voči sebe. Kto konštatuje, že je na ťarchu iným, zostane izolovaný, stratí zmysel svojho života. Sebaurčenie sa často spomína, keď sa materiálne zdroje stanú obmedzenými a ľudia nemajú čas pre chorých potrebujúcich ošetrenie. To, čo im zostáva, sa často ale bezdôvodne nazýva „sebaurčenie“. Zodpovednosť znamená, že vidíme človeka v takých vzťahoch, ktoré sa nezaoberajú ľuďmi v každom prípade ako indivíduami. Práve preto máme občiansku zodpovednosť v tom zmysle, aby sa ľudia nestali osamelými, ak sa ich život ohraničí a potrebujú pomoc pre nosenie svojej ťarchy. Vtedy im poskytneme sebaurčenie nie len s cieľom vyhnúť sa zodpovednosti, ale tiež za účelom ich rešpektovania.

KĽÚČOVÉ POJMY
vzťahy, spoločná zodpovednosť, vyjadrené dorozumenie, kvalita života/smrti, pravidlá, niesť povinnosť, úmrtie